Rozložitelný (organický) odpad – kam s ním?

Organický odpad – především rostlinné zbytky z kuchyní, zahrad i údržby veřejné zeleně tvoří téměř třetinu veškerého komunálního odpadu. Jeho recyklace a využití je velmi jednoduché a levné a může probíhat téměř kdekoliv: organismy přirozeného rozkladu potřebují jen vlhko, vzduch, přiměřenou teplotu a čas, aby z organických zbytků vytvořily kompost – kvalitní hnojivo, zlepšující vlastnosti půdy. Nejvíc organického odpadu vzniká v kuchyni, při sekání trávy a údržbě zeleně (listy, větve). V našem městě ho kompostují a využívají zatím asi jen ti, kteří na svých zahrádkách pěstují ovoce či zeleninu. Ostatní organický odpad končí v popelnicích na netříděný odpad, odkud putuje spolu s ostatními odpadky na skládku v Michalovicích.

V čem je problém?

Organický odpad nepatří do popelnice a na skládku! Při skládkování zabírá zbytečně asi 1/3 objemu skládky, navíc s postupujícím rozkladem zmenšuje svůj objem a způsobuje sedání skládky. Na rozdíl od kompostování, při kterém rozklad probíhá aerobními procesy (za přítomnosti kyslíku), pracují rozkladné mikroorganismy na skládce v bezkyslíkatém prostředí a produkují metan (CH4) – skleníkový plyn s mnohonásobně silnější schopností pohlcovat tepelné záření v atmosféře, než „populární“ oxid uhličitý (CO2). Vyhozením organického odpadu do běžné popelnice tedy přispíváme ke globálnímu oteplování...

Místy je rozšířené vyvážení organického odpadu „za plot“ (do příkopu, do lesa, zkrátka „do přírody“) s jakousi samozřejmou obhajobou, že organické odpadky do přírody patří a brzy se rozloží. I toto řešení má daleko k dokonalosti: pokud pomineme nevzhlednost a vytrvalost takových samovolných skládek zahradního odpadu, minerální látky z rozkládající se organické hmoty obohacují okolní půdu (doslova ji hnojí především dusíkem) a výrazně mění původní podmínky stanoviště, takže zde přestanou růst původní druhy a místo obsadí pravděpodobně nepopulární kopřivy, které přehnojení dusíkem signalizují.

Co s tím?

Jako překážku k většímu rozšíření kompostování uvádějí lidé kromě pohodlnosti nejčastěji 2 důvody: nedostatek prostoru pro kompostování a málo možností k využití kompostu.

Majitelům zahrádek stačí pro založení kompostu stinný kout zahrady, kompostování proběhne v neohraničené hromadě téměř stejně dobře (i když pomaleji), jako v nákladném kompostéru. Zrání kompostu trvá venku několik měsíců a vzhledem k vysoké teplotě v jádru kompostu (kolem 50oC) zničí i zárodky plísní.

Kompostovat lze i doma či ve škole, miniaturní domácí vermikompostér využívá k rychlému rozkladu především žížal, podobně, ale s menšími pořizovacími náklady, lze provádět domácí kompostování v plastové či dřevěné bedýnce. Zralý kompost lze použít i k přihnojování trávníku (poprášením přesátým kompostem) i ke hnojení a výsadbě okrasných i užitkových rostlin do truhlíků a květináčů, případně k přihnojení veřejné zeleně. Pokud by měl skončit bez užitku, určitě se najde vděčný zahrádkář.
Pro recyklaci organického odpadu ze sídlištních bytů mohou aktivní obyvatelé založit komunitní kompostér. Pro ty ostatní by mělo město v rámci plnění evropských závazků zajistit co nejdříve možnost jeho odevzdání a svozu do kompostárny (formou odpadních nádob, pytlů či kontejnerů), stejně jako pro zbytky z údržby veřejné zeleně a zahrad. Výstavba a zajištění provozu kompostárny či bioplynové stanice a městského systému svozu organického odpadu je naléhavý a nesnadný úkol pro komunální politiky.