Není mužik jako mužík, aneb malé ekologické, ale též etologické zamyšlení Karla Bartoně

Není mužik jako mužík, aneb malé ekologické, ale též etologické zamyšlení Karla Bartoně

Nedávno jsem v týví slyšel zvěst, že KRNAP začíná být sužován přívaly mužiků.... Že by už zase nová Velká říjnová socialistická revoluce, tentokrát místo na cara zamířená na Krakonoše? Což o to, chvátivým kapitalismem se už k podobné situaci zase stále více nachylujeme, ale Krakonoš si svůj post zatím ještě udrží... Jde o trochu jiné mužiky....

Nejspíše jste je už v krajině, obzvláště na populárních rekre-turistických místech, potkali... Začalo se tak říkat větším či menším /to podle míry sebezaujetí/, jehlanovitým hromadám navršených kamenů, jaksi počesku vzdáleně napodobujícím tibetské vzory v Himálaji... Tam mají ovšem zcela duchovní charakter. Skládájí se z kamenů, na nichž jsou vyryty modlitby, mantry, obracející se k podstatě bytí s úmyslem osvícení a prospěchu pro celý svět. Omlouvám se předem všem, kdo snad některé z těchto špičatých hromad tady u nás v upřímné víře vrší ze stejných důvodů, ale domnívám se, že v české kotlině pro to mají mužikostrůjci často mnohem méně vzletné motivy.... Je to prostě, zdá se, zase rekreantská móda, zábava, sranda, při níž si dáme zase jaksepatří vyniknout... Nebo bych měl naivně doufat v to, že zírám na jakési novopohanské ožívání duchovního přístupu k přírodě? Kdyby dotyční až pod kopec nepřijeli nejnovějším fárem, při stoupání neřvali do chytrého mobilu a na vrcholu se se svýmí duchovními haldami nenatáčeli HD kamerami, doufal bych v to rád.., avšak s věkem mě taková naivita nějak přechází.....

Pokusím -li se o nejsmírnější pohled, mohu stavby mužíků při hodně dobré vůli nahlédnout jako podvědomou touhu lidí vrátit lesu komplexitu tajemna, možnosti více variant duchovního žití přírodního bytí - jinými slovy touhu po opětovném zduchovnění krajiny, dnes zcela drasticky kolabovaném naším materialistickým pragmatismem, kterým si zajišťujeme technologický blahobyt, avšak platíme za to "smrtí duše" - to je v podstatě jedna z definic Nietzeho výroku"Bůh je mrtev", která neznamená duchovní bezpodstatnost reality, nýbrž to, že si totální akcentací spotřebního materialismu k této podstatě zcela blokujeme cestu. Všichni nejspíše pociťujeme "vysychání morku fantazie", od níž už zklamaně neočekáváme, že by nás mohla přenést k mnohem hlubší a krásnější, duchovní realitě existence. Někteří mužíci by tedy mohli snad být tím, co ve svém projevu k filosofům v řeckém Areopágu vzal za ústřední bod apoštol Pavel - že tam totiž, kromě jiných oltářů, mají také oltář, určený "Neznámému Bohu"...... V naší době a v našem českém případě by tak část mužíků mohla být něčím jako "oltářem neznámému něčemu".......... To u lidí, jež teolog T. Halík nazývá "něcisty", tedy těmi, kdo odmítají všechny náboženské či duchovní struktury, avšak věří či doufají, že za svrchní materiální realitou, její pomíjivostí a smrtí "něco je"................

Avšak i takovýto jakžtakž duchovní mužík je přivlastněním - už nikde zde nenajdete přírodu, nestigmatizovanou člověkem, i těm nejzapadlejším, nejsvobodnějším místům mikrozbytku divočiny člověk takto vtiskává, vnucuje svou, tak jako tak primitivní představu, a všem ostatním dává najevo, že on už tu byl a toto místo se svou představou pokusil zabrat a spoutat.. Jakkoliv by šlo o snahu "duchovně povýšit" divočinu, jde o snahu mylnou, protože každý, zákonitě nedokonalý symbol naopak kolabuje komplexitu divočiny, která je sama, tak jak je, nejůplnějším vyjádřením "předřazené skutečnosti", jak absolutno nazývá např. A. Ottama. Člověk, přicházející na toto místo s duchovní touhou procítit se skrze divočinu k její podstatě, si tak opět natluče hlavu o ceduli "tady je mužíkovo", a nezbývá mu, než svobodu a komplexitu opět hledat jinde.... Výjimkou by mohla být např. taková ojedinělá místa, jakým je např. Bacín v Českém krasu, nenápadný kopec, na němž bylo archeologicky prokázáno kultické, duchovní počínání kontinuálně od ohromujících cca 9500 předn.l. až do pozdního středověku. Tam se dnes vracejí ctitelé různých cest v podivuhodné, mnoho stop nezanechávající pluralitě do dnešních dnů - zmíněné stopy jsou obrazce z přírodních materiálů, promyšleně poskládané novopohany - a na tomto místě nemám s jejich nevypínavou snahou problém.......

Záplavami mužíků se ale pokrývají Kozí hřbety v Krkonoších, najdete je na kopcích na Českolipsku, útočí na České středohoří, trčí na skalách v Českém krasu, lemují toky ještě zachovalých horských říček, obklopují studánky a prameny.....Sakra, to je ale duchovna....nebo spíše duch hovna.?...... Připomínají bradavice na kůži přírody, je to přírodní náhražka sprejerských tagů, jimiž pubertální explozí ega posedlí tvůrci grafitti hanobí domy a dopravní prostředky ve městech.. Je to stále stejná narcistická touha zvětšit a pokud možno zvěčnit se v tom, co nás obklopuje, a co pojímáme jako otrockou kulisu našeho nabubřelého, rychle pomíjivého představení...Je to jako vztyčený falus, který nosíme v jádru své mysli, a který, oproti ženami uctívanému šivaistickému lingamu, neznačí zdaleka jen čisté nutkání k plodnosti a rozmnožování, ale daleko spíše sílu, agresi a boj, teritoriální značku /...když už neumíme stříkat ze zadku pižmo na stromy..../.

Psycholog by z tohoto hutného studijního materiálu zajásal, příroda však nikoliv. Každá tato mentální lejnohromada je složena z desítek, často značně rozměrných, kamenů. Vytržením každého z nich doslova připravujeme o střechu nad hlavou desítky druhů a stovky či tisíce  jedinců hmyzí a nejen hmyzí říše, kteří jsou, včetně svých nenarozených potomků, naším bohulibým činem donuceni buď k útěku, nebo daleko častěji k zahynutí. Vytržením kamenů se narušuje mikrobiotop, vysychá půda, umírají rostliny, houby, mechy, lišejníky, plísně..taháme-li kameny z vody, není to o nic lepší... Ale proč by něco takového mělo budovatele mentální erekce zajímat? Jejich pomník utěšeně roste a endorfiny se ženou do mozku /je - li - jaký../....

Bohužel, silný egocentrismus, dnes posílený duchem konkurence, zasetým do jádra "společnosti", zřejmě nedovoluje těmto lidem, vstupujícím do krajiny, vidět, že základní hodnotou, kterou krajina má, je svoboda, tedy nepřivlastněnost prostoru, prostoru, který nepatří nikomu a díky tomu může duchovně živit neomezené množství bytostí...Lidé, kteří toto vnímají, cítí naopak veliké uspokojení, když po nich v posvátnosti svobody prostoru nezbyde ani sebemenší přivlastňující stopa, která by znečistila onu základní čirost, tak, jako ji ale neznečisťují ani anonymní pagody modliteb v Himálaji, protože nejsou egocentrické...Takový je rozdíl mezi vzrušením a uspokojením, který zřejmě značkovači a přivlastňovači našeho již tak rozchváceného přírodního miniprostoru nevnímají. K vyřezávání jmen do stromů, vyrývání do skal či sprejování tam, kde skála rydlu odolává, prostě přidali další "tvůrčí prvek"... Ani nevím, jak bych jim za to poděkoval.... Musím se přiznat, že na některých obzvláště čirých místech jsem, po delším zvažovaní, už tuto lidskou nabubřelost nevydržel a kamenné falusy rozebral, jakkoliv s nepříjemným pocitem, že zasahuji do něčí, jakkoliv zmatené, svobody... Dotčení, zkuste se nezlobit a podívat se na přírodu opět takovou, jaká byla před vaším dobyvatelským příchodem...

Možná by to bylo zbytečně moc slov pro malichernost, která se dá tak dobře "demontovat" a kterou ostatně příroda sama demontuje při první příležitosti, kdyby tato malichernost nebyla symptomem mnohem hlubších kořenů lidské ovládavosti, které v nás stále doutnají zlověstnými uhlíky, a dokud nedojde k většinovému obrácení toku vědomí místo dovnitř k sobě ven k celku, zlověstně doutnat budou a vzplanou v temný oheň destrukce vždy, když se lidská situace ve světě zhorší. A v takových dobách se mužici zas změní třeba v rudné doly, přetavující přírodu ve zbraně....
No, snad nebude hnedtak tak zle?                                    Karel z lesa