Mladá Boleslav - brána do kulo-metného Ráje?

Mladá Boleslav - brána do kulo-metného Ráje?

Přírodní rezervace Příhrazské skály, pošmourný podzimní den, konečně nikde nikdo... naopak bohužel, i cose týče zvířat... Cedule, nastřílená sešívačkou do stromu: POZOR! NEBEZPEČNÝ PROSTOR! LOVECKÁ AKCE - STŘELBA KULÍ!!... a třídenní vymezení tohoto festivalu smrti... Nutná, nezbytná "redukce přemnožené zvěře" /o čemž je veřejnost úspěšně plošně balamucena/, nebo adrenalinový víkend pro novodobou šlechtu či na její post se sápající podnikatele s obarveným vzduchem, odměna pro poslance lobující za správně ohebné formy mysliveckého zákona? "Myslivecká" se této akci už ani neříká, hlubší myšlení by u těchto lidí  už ostatně  možná málokdo očekával..Kde nic není, ani smrt nebere - ale zde právě bere, a bere vše..Je to akce lovecká.... Lov, to je heslo doby, je to špička konkurenčního pseudomechanismu současné společnosti... Lov, to je romantika...vlků, nebo hyen?

Ono jim už samozřejmě nestačí, že nedaleko mají na středočeské poměry obří oboru, území zabrané z dohledu veřejnosti, za jejímiž ploty, na nihž jsou podobné cedule, se jistě neděje nic, o čem bychom vyprávěli dětem před spaním...Oni musí metat kule v celém tom žalostném zbytku lesa, který tu přežil většinou díky terénu, rozeklanému skalami...a ty, blbý "turisto", prostě vetřelče, který bys tu náhodou této zábavě překážel, si musíš dát pozor! Že by tenhle kus papíru postavil ty štváče posledních pár větších zvířat  z obliga, kdyby náhodou odpráskli nějaké to děcko? Byli jste přece varováni, když už vstup do lesa nejde jednoduše zakázat.... Myslivec sice nesmí střílet tam, kam nevidí, nesmí střílet do volného prostoru, za nímž by bylo lidské osídlení či aktivita, ale haprující lidský faktor se u této podskupiny populace uplatňuje víc, než kde jinde...V těhle lidech přece hrají zabijácké vášně....

Vzpomínám na nedávné setkání... Jaksi maně jsem vzhlédl, a na skalce nade mnou stojí veliký muflon... bez hnutí, jako vrostlý do země, od chřípí mu jde pára, dívá se mi do očí... Dívali jste se někdy do očí skutečně svobodnému, byť všemožným civilizačním stresem štvanému, zvířeti? Bytosti, nevyprodukované něčím, čemu říkáme civilizace? Zažil jsem to naštěští vícekrát, a na ten hluboký, pronikavý pocit bytostné důstojnosti nikdy nezapomenete... Díváme se na sebe s muflonem, přemýšlíme v tichu té rokle.. svébytnost, ostražitost, ale i zájem o svět toho druhého, prostor mezi námi se plní společným poznáním, opatrným sdílením, úctou a důvěrou, že si skutečně nechceme ublížit, ač svět nás postavil do různých rolí....

Neviděl jsem ho poprvé... díval jsem se na něj jednou ze skály, jak prozkoumává prostor, zda je bezpečný pro jeho rodinu, jdoucí za ním... Jindy jsem je potkal na palouku,malý muflonek vesele poskakoval na slunci.. velký zase stál a díval se... v těhle okamžicích, někdy i kritických, kdy zvíře zvažuje, zda se má bránit útokem, nebo vám dát prostor, cítíte, jak přemýšlí, probírá všechny své zkušenosti, měří hlubinu života, která je stejná s tou vaší, bez ohledu na vaše technologická blikátka virtuálního pseudosvěta..

Neviděl jsem ho poprvé, ale viděl jsem ho možná naposled... stejně jako jeleny, skryté v rozeklané rokli, z nichž se mi tajil dech, srnce, křikem bránícího doměle své teritorium... důstojné, svébytné bytosti, jakkoliv sem jejich předky možná vysadili myslivci jako mrkev na záhon, jen proto, aby později sklidili žeň "trofejí" a  krvavých bankovek.. "Sklidí" je oni, a nebo pytláci... Daňkovi s ustřelenou nohou, plazícímu se zoufale do houští, na tom nejspíš nezáleží... Nám ano. Pytlák je ještě mnohem větší bolest, než myslivec... nerespektuje už vůbec nic, protože ví, že není nikoho, koho by se měl bát.... CHKO nemají lidi do terénu, policie v napiglovaných uniformách nepřekročí městské hranice, a myslivce v lese uvidíte jen na lovecké akci s movitým kunšaftem... Když jsem jednou lítal po okolních vesnicích na kole a sháněl myslivce, který by dostřelil bolestí se kroutící srnu, která se zřítila ze skály v hrůze ze řvoucích houbařů a přerazila si páteř, řekli mi s úsměvem, že nemají čas, protože mají hosty a jedou s nimi na lov... Očekávat něco jako cit od těchto milovníků přírody, to by bylo zřejmě pohádkou na bezesnou noc.... Kdo tedy hlídá, stráží les, kdo počítá, kolik jakých zvířat tam skutečně žije, kdo kontroluje, kolik jich myslivci, lovci a pytláci zabijí? Je to jednoduché - nikdo. Učiň zadost gumovému zákonu a urvi, co můžeš, nikdo tě od kancelářského stolu s počítačem hlídat nebude.....

Jakkoliv mohu být právem podezírán z velmi škarohlídského postoje vůči mužům v hubertusech, když jsem v porevolučních letech nějaký čas participoval na Stráži přírody, potkal jsem tam několik "starých myslivců ze staré školy" a občas i mladých studentů lesnictví, lidi, kteří, ač také milovali tu svoji flintu, byli nějak jemnější, kultivovanější, měli pro přírodu jistý hlubší cit a přírodě rozumněli, znali detailně, odborně i srdcem život ptáků, zvířat, stromů, z vlastní zkušenosti ve všech ročních obdobích... Byli hodně v lese a tam si je příroda přecejen stačila chytat za srdce a přiklánět na svoji stranu.... Zároveň za socialismu byli myslivci něčím jako další represivní složkou státu, po armádě, policii a nádražácích to byli oni v zelených uniformách, kdo chodili po lesích a krajinou vůbec, a hlídali, neděje - li se zde cokoliv přírodě a zákonu úkorného...Tehdy jsem je za to nesnášel, ta setkání s nadutými "pány lesa" bývala na hraně - ale kolik bylo v lese za socialismu pytláků? Dnes je situace jiná, myslivce v lese kromě honu neuvidíte, a že by snad honil pytláky, tak to by se vám rovnou vysmál do očí.... aby zakryl strach. Pokud myslivec sám není zároveň pytlákem, je jím Franta od sousedů, který kamarádí s policajtem Jirkou, který bydlí o dva baráky dál.... Společně si všichni tři večer dají zvěřinový guláš v místní hospodě, kam kontrola "legálnosti" masa od sametové revoluce ještě nedorazila..... A i kdyby to tak nebylo, žádný myslivec nemá směšné donkichotské nutkání chránit na vlastní kůži bezbranná zvířata před chlápky v teréňácích s opakovačkami na noční vidění....Slyšel jsem jednou myslivce, jak říká kolegovi : "....ty vole já seděl na kazatelně / posed, z něhož se zabíjí zvířata/, najednou pode mnou chlápkové s kušema - naštěstí mě neviděli, já myslel, že se tam poseru!!!" Proč by byl myslivec za hrdinu - když v lese už nejsou žádná zvířata - ač v týví stále melou o přemnožení - myslivci si zvířata nakoupí, dají je do beden, které rozestaví v lese, načež na povel klece najatí pohůnci otevřou a myslivecká popravčí četa, nastoupená v řadě, pálí do zděšeně prchajících... opodál stojí manželky myslivců a jejich auta, v nichž, jak je u myslivců samozřejmostí, si je na tu zábavu do lesa přivezli.... Co na to říká Českomoravská myslivecká jednota? Hm, je to prý "nemyslivecké".... tedy možná malinko ekl... ale zakázané to není! Jako vždy typicky české gumové zákony, které si každý ohne, jak potřebuje.... Tím spíše myslivci, nad nimiž není žádná kontrola a kteří jsou v parlamentu podporováni poslanci, kteří se nadšeně a bezelstně svěřují novinářům s tím, jaký je to po té namahavé úředničině úžasný relax, vyb  hnout s puškou do lesa a střílet do zvířat.....

Tam, kde není žádná supervize, kontrola natož restrikce, kde, jak to vypadá, neplatí žádná etika, charakter ani čest, kde tradice je jen vyprázdněným heslem pro myslivecký bál s krvavou tombolou, lze těžko očekávat něco jiného, než postupnou zkázu. Já tu žiju pouhých 54 let a už za takovouto krátkou dobu se středočeský les tehdy a dnes nedá srovnat. Jakkoliv se nezměnila již tak minimální rozloha a i v té době se zde všude "hospodařilo" včetně tehdy ještě "hojných" myliveckých honů, každé křoví se doslova hýbalo biodiverzitou,v zimě se sněhem na všechny strany rozbíhaly stovky stop tvorů velkých i maličkých... Dnes příznačné tupé mrtvo, jedna, dvě několik dní staré stopy...nic. Okolo všude zdi, ploty, ohradníky, obory, oplocenky, řvoucí motorové pily, cirkulárky sekačky, traktory, čtyřkolky, nařvané teréňáky, motorkáři, nepřetržitý hluk z kilometry vzdálené dálnice, pokřik adrenalinových cyklistů na jakékoliv lesní pěšině, halekání houbařů, práskání výstřelů z komerčních střelnic, zarývající se do kopců a lesů přilehlých přírodních rezervací, nad hlavou ultrelighty, Boeingy, vrtulníky... Chemie od jara do podzimu, pro zvířata smrtelně jedovatá řepka, GMO kukuřice, prostor protkaný zářeními všemožného druhu.... Ale nejenom to, nýbrž také cosi plíživého jako bojový plyn: totální kolaps duše lesa, zcela zbaveného přirozenosti a tím i tajemné a krásné všemožnosti... Kolaps, podnícený kolapsem duše lidské, která se během pár desítek let technologického rozvoje scvrkla jako vysušená larva, z které se mohl stát motýl, ale díky kruté expanzi všepokrývajícího pragmatismu nestal. V lese, který se spíše podobá ještě zelenému skladu předem prodaného, do řad vyrovnaného materiálu, v lese, kde nenajdete křivolaký kmen, mohutný pařez, tůňku, houští, natož pak
  prastaré, rozložité velikány zelené či suché, v takovém lese je i lidská duše odsouzena k pouhopouhé vyprahlé věcnosti.... Ti tam jsou hejkalové, skřítci, víly, vlkodlaci a duchové.... Ty bychom sice mohli ponechat fantazii generací minulých, jenže my jsme tradičně "s vaničkou vylili i dítě" - spolu s výtvory fantazie jsme své duši amputovali jakoukoliv schopnost intuice a imaginace, která by nám měla být nástrojem hledání toho, co je na rozdíl od hejkalů skutečné - hlubin samotné podstaty a smyslu existence, života a krásy..... Krásy, která není uchopitelná žádným technokratickým pitváním, krásy, která není ničím z toho okázalého, co staví pomíjivá civilizace na odiv. Krásy nedostižné jemnosti a hloubky, které nás mohl učit jakkoliv na druhou stranu hrubý les.... My jsme však z krajiny divoké udělali krajinu kulturní, v minulých staletích  ještě zbožnou, s průběhem vývoje materialismu a prag  matismu však stále mechaničtější a materiálově služebnější, až jsme ji nakonec zabili úplně a udělali  z ní fabriku, až na rezervace, které však svou mírou ochrany jen vzdáleně suplují to, co by si člověk pod tímto pojmem představoval, tedy území, osvobozené od lidských degradujících zásahů...

Tímto vykořeněním naší duše -  pokud se vůbec ještě domníváme něco takového mít -  z přirozenosti, tedy přírody, ztrácíme základ, kořen naší hodnotové hierarchie a živý zdroj životních hodnot, které se stávají vyprázdněnými a plochými. V atmosféře takové bezduchosti pak není problémem dokonat zkázu svobodné přírody, lesa, porvat se na život a na smrt o tu kost zakázek, vlastnických vztahů a komerčních zisků.... Doufáme, že to prázdno, stále více se černající tam, kde byla kdysi duše, zaplácneme nějakými konzumními vějičkami, ale zjišťujeme, že to jaksi nejde...A tak tíhneme k romantickým obrázkům, zíráme na dokumenty ze vzdáleného světa, kde nějaká divočina ještě zbyla, obklopujeme se domácími mazlíčky, prostě podvědomě tíhneme k navázání té v hloubi přetržené niti života, která mu dává hlubší smysl, případně aspoň občas sympatizujeme s nějakými ekology, dokud nás neomezují, nadáváme na drancování, jehož jsme svědky, a to je tak všechno.... I myslivci si možná myslí, že svému počínání vrátí smysl tím, že se navlečou do mundůrů, naleští lesní rohy a natočí seriál o tisíci letech české myslivosti..... Avšak les, po kterém jezdí zásadně auty, je mrtvý, alespoň po duchovní stránce, tak, jako ještě nikdy nebyl.

Hlásí se ale noví členové, kteří, unavení civěním do pracovních počítačů, chtějí zažít ten natural adrenalin zabíjení...Ač lednice a špajzy přetékají, navlečou se do mundůru, sednou do auta, zaparkují u Olympie, přejdou silnici a tam, hned za dálnicí, prakticky ještě ve městě pod škodováckým komínem, vystřílí těch pár posledních přiotrávených bažantů a tularemických zajíčků, kteří se tam ještě udrželi... občas, pravda, potkám nějaký pramen, jemuž místní myslivecké sdružení udělalo pěknou stříšku... Však na to mají určené brigádnické hodiny, které snad mají aspoň jakýmsi způsobem nahradit nenahraditelné životy, které si myslivci berou z toho, co se dříve nazývalo na pohled honosným, v jádru však stejně otrokářsky - majetnickým pojmem "národní vlastnictví". Avšak podle slov myslivce"staré školy", uveřejněných v mysliveckém časopise, většina myslivců tyto brigádnické
  hodiny  "spláchne" výrobou a instalací dalších a dalších posedů, /rozuměj: bezcitně ořezané větve, poškozené koruny, krováky, natlučené do stromů a kolem civilizační bordel, petky, pytlíky, flašky od alkoholu/, tedy jakýchsi koncentráčnických věží, z nichž se střílí, takzvaných "kazatelen", v jejihž počtu a odpudivosti zajisté naše scvrklá krajina vévodí nejen v Evropě, ale i ve světě, stejně jako v mysliveckém žargonu, na nějž jsou myslivci hrdí: kromě zmíněné krutě ironické "kazatelny", vypovídající o povaze myslivců, je to síť pojmů, jejihž smyslem je odživotnit, degradovat zvíře tak, aby se jeho "život" ani v nejmenším nepodobal lidskému a mohl tak být s klidným svědomím rozstřílen na kaši.... Zvíře není bytost, ale kus, nemá oči, nýbrž světla, místo uší má slechy, místo nohou běhy a když rozstřílená přesto utíká, nekrvácí, ale barví.....

V letech bláhových nadějí kolem roku 89 nesnili mnozí jen o nějakém skutečném hodnotovém vývoji politiky a lidské společnosti, někteří z nás snili i o podobně prudkém vývoji lidské etiky ve vztahu k ochraně přírody, a někdo možná dokonce o tom, že se myslivecká organizace bude transformovat v ochranářskou, vykonávající s útrpností jen ty zhola nejnezbytnější zásahy do vývoje zbytků naší přírody, kterou už bohužel nikde, kromě nově vyhlášených malých oblastí, nelze nazvat divočinou.. Zdá se mi, že opak je pravdou, myslivecká organizace, která pozbyla socialistické funkce ochrany lesa spjaté s lesnictvím, se podle mého názoru stává stále obskurnějším a netransparentním, úzce subjektivně zájmovým spolkem, v němž ti, kdo mají upřímný a jemný cit k přírodě, dlouho nevydrží, o čemž svědčí výpovědi těch, kdo tento spolek, často s nemalými problémy, opustili...
Pokud se česká povaha za socialismu profilovala aforismem "kdo nekrade, okrádá rodinu", zdá se, že kapitalismus tuto hodnotovou hierarchii nejenže nazvrátil, nýbrž spíše přilévá notně čadivého oleje do ohně po hektolitrech. Vyhrocování vlastnických pojetí, rvačka o ryze subjektivní zájmy a  zisk, povýšená na "operační program" současné společnosti, to jsou fenomény, úspěšně rozbíjející synergii, vzájemnost, která mohla náš společný svět posunout dál. Nestalo se. V oblasti etických pojetí, vztahujících se jak k myslivcům, tak např. k "živočišné výrobě", testování na zvířatech atd. došlo k jakési "normalizaci", kdy po dosažení dílčích úspěchů ve zlepšení poměrů takto "používaných" zvířat se vše jaksi stabilizovalo na úrovni, kdy "vlk se nažral a koza víceméně zůstala celá" , a nadále vše jede ve stejných, ne-li větších obrátkách... O jakých dílčích úspěších mluvím? Nezdají se velké, přesto je za nimi letité úsilí mnoha lidí a organizací. Hlavním je nová definice zákona, podle níž už zvíře není VĚC. Tato změna, jakkoliv uspokojivě nedefinuje, co tedy zvíře podle nás nadřazených vlastně je, je základním kamenem pro možný budoucí vývoj celé této etické oblasti zvířecích práv, pokud tato tendence ve společnosti nepoleví a nebude se orientovat jen na domácí mazlíčky. Bylo také dosaženo zákazu testování kosmetických výrobků a jejich ingrediencí na zvířatech, částečného zlepšení  životních podmínek zvířat ve velkochovech, farmy a ekofarmy se vracejí k humánnějším přístupům k  jejich chovu, různé organizace i mnozí jednotlivci odhalují týrání zvířat, k němuž je společnost aspoň u viditelných případů mnohem méně tolerantní, než v minulosti. Kéž by se takováto kontrola a etický tlak veřejnosti rozšířil i tam, kam většinou "není vidět", včetně toho, co dnes ještě nazýváme lesem, ač skutečný, původní les už připomíná jen z dost velké dálky... Kéžby alespoň takto pomalý a rozpačitý posun změnil od základu naše pojetí přírody, kterou dodnes nazýváme opět odživotněle naším "životním prostředím", a kéž by k tomu došlo včas. Současnost tomu bohužel příliš nenapovídá.

Je to tak měsíc, co se tady na Mladoboleslavsku opět domů nevrátil lovec, byvší odstřelen jiným členem jeho vlastního mysliveckého spolku, kdesi  na poli byl nejspíše z auta  odstřelen jeden ze dvou romantiků, kteří se na holém poli chtěli dívat na hvězdy....Takových případů slýcháme tolik, že místo toho, aby tato dramata byla hybatelem razantního utužení zákona směrem k pytlákům, myslivcům a lovcům, stane se z nich všední klišé, součást všedního toku informací, které vytěsňujeme, protože nemáme nervy na to se jimi stále dokola bezúčelně trápit... A to je voda na mlýn těch, jimž plastické zákonodárství a nezájem o zachování a rozvoj základních, trvalých hodnot života slouží jako výrobní nástroj nemalého zisku ve stylu "po nás potopa".
Těžko vyvodit jednoduchý "závěr"... Všichni jsme unaveni přívaly bolestivých, těžko řešitelných zpráv, subjektivních článků, jako je tento, ale prostě, nemohu si pomoci. Tento problém, ač je pro někoho lokální a marginální, je součástí globálního zápasu nejen o formu, ale o vlastní smysl života. Každý nechť si přebere, jak dokáže, víc si nemohu přát... jen připomenout slova náčelníka Seattla :" ...Co je člověk bez zvířat? Kdyby všechna zvířata vymizela, zemřel by člověk na velkou samotu ducha. Co se stále děje zvířatům, stane se brzy i lidem".                    

             Karel z lesa