Jenom nostalgie? Fejeton Karla z lesa
Zas jedu vláčkem na Paku a vyhlížím přes tradičně zaprasené okno ven... Zubaté střechy fabriky, betonově němé tarasy.... A jejda, tady se ještě před pár týdny krčila zahrádkářská kolonie... teď tu asi povede dlouho slibovaná tangenta, či co.... bagry, buldozery, náklaďáky, vytrhané pařezy jablůněk, holá hliněná uježděná plocha... zatím. Což o to, uleví-li silnice městu od přívalu aut, je jistě žádoucí, nebo je aspoň nutným zlem, když už se musíme neustále frenetičtěji někam přemisťovat a dopovat kolabující tržní systém stále větší přepravou konzumního zboží... Já bych jen chtěl jedno malé ohlédnutí za něčím, co končí, a co už nikdy neuvidíme......
Jak dllouho, kolik desítek let tady ta zahrádkářská kolonie byla? Já ji pamatuju od malička, kdy jsme kolem jezdili s rodiči na osadu kouřící mašinou, rozesívající snopy jisker po krajině.... Malinké pozemečky, doslova Hrabalovsky se krčící mezi tovární zdí a kolejemi, pod bedlivým dohledem pseudominaretu fabrického komína.... Přikrčené, uzlovité ovocné stromky v trávníčcích s kopretinami, opečovávané záhonky tehdy ještě s vlastní zeleninou či jahodami.. Co na tom, že výpěstky byly ve fabrické přítomnosti snad dokonalou přehlídkou Mendělejevovy soustavy prvků a jejich všemožných i nemožných sloučenin? Pokud nesvítily přímo radiací, docela určitě svítily láskou...Však jsem vídal ty postavičky, jak se s nimi v každém počasí mazlí....Když bylo nejhůř, zalezlo se do prkenné budky, čpící karbolou... Zaprášené okenní tabulky sem tam s pavučinou, vosy budující hnízdo, štracháni myšky v koutě, na jaře paví oka, hledající po přezimování cestu do slunečního jasu.... tady se zastavil čas uprostřed strojosoukolí města... A stromy kvetly, země dýchala čilým životem půdních organismů /alespoň pokud nebylo na hnojiva../
Lidé zde byli lidé skromní....To za socialismu ostatně ani jinak nešlo, ale jen na režim bych to nesváděl... Když někdo přilnul k tomu kousku i tehdy povoleného majetku, měl ho rád... Po práci sem chodily postavy v ošoupaných manšestrácích a odrbaných svetrech zase kousek zrýt, otříhat pár větviček, podívat se, co už vylézá ze země, dát pár slov přes plůtek se sousedem, pokouřit a pozevlovat na lavici, vyměnit nějaké sazenice a pár protistátních vtipů...... A každý z nich vtiskl tomu svému kousíčku něco ze své, na první pohled nečekané, svojskosti.......
Je to jenom zbytečná nostalgie? Proč o tom píšu na moderní ekostránky? Z technicky ekologického pohledu jde o pár set čtverečních metrů dosti bujaré biodiverzity, hnízd pro ptáky, útočišť pro hady, ježky, skulin pro množení roztodivného hmyzu, hlíny pro půdní mikroživot... Je to v rámci města úplně jedno, škrtnout to bez náhrady? No jistě, v takovém smogu, co tu máme, se takové detaily ani nepoznají.... kdo by chtěl a uměl, může si spočítat, čím asfaltový fáhrkanál ochudí lokální ekosystém, o kolik stoupne lokálně teplota bez ochlazování mnoha desítkami stromů... ale co s tím, kostky jsou, jako vždy vrženy, kupředu, zpátky ni krok......
Možná větší ztrátu, které si už ale vůbec nikdo nevšimne, nevědomky utrpíme v jakési člověčí ekologii... v té již vzpomenuté Hrabalovské drobnokresbě lidkých postav, která zde vytvářela všechno, jen ne děsivou uniformitu módnosti aktuální městské přítomnosti, dnes navíc potencovanou násilnou globalizací honby za ziskem a prestiží... Je to podobné, jak s tím nedávno zmizelým, nedalekým městským nádražím.... Jen pamětníkům tady chybí ta otřískaná, začouzená, přesto jaksi bytostněji lidská budouva s vystavenou parní mašinkou, ale hlavně spoustou stromů, trávníků a opečovávaných květinových záhonů s lavičkami.... Jak by něco takového oživovalo ta dnes betonově zploštělá místa... Ale vývoj šel prostě tímto směrem, směrem upřednostňující funkčnost....
Dobrá, když už.... mám jenom obavu, aby nám v tom pragmatickém upřednostňování funkčnosti nakonec něco jiného ještě vůbec zbylo........ Zatím spíše bez povšimnutí mizí zbytky světa, alespoň v kouscích vytvářeného obyčejnými lidmi, možná na svých minizahrádkách šťastnějšími, než kdekterý podnikatel v parádně unifikovaném sídle v satelitu.... Tam by si asi pan spisovatel Hrabal na své nepřišel. Nebo ano? Možná má pravdu moje matka, mírnící mé stesky nad ploskou přítomností, když říká, že to jsou přece taky lidi a za čas si tam to lidské, to teple človíčkovské, taky vytvoří...... Kež by měla pravdu.
Karel z lesa
P.S. Kdo by snad chtěl ještě někdy vidět tu ohromnou okřídlenou Zeměkouli se starými Škodovkami, která visela na zdi v hale nádraží Město, najde ji na zdi muzeálního nádražíčka v Sudoměři......Po zahrádkářské pohodě nezůstane ani to.
Jenom nostalgie? Podruhé.....
Už je to tak, stárnu jak ty zahrádky... zapomněl jsem totiž do úplnosti náčrtku obrazu zahrnout tu etapu nejsmutnější a poslední... Asi ji mé já v přívalu víceméně pozitivních vzpomínek vytěsnilo tak, jako vytěsńujeme to, co bychom raději neviděli..
Ta etapa poslední byla etapou jakéhosi vzorku agonie. Pozemečky byly už buťo vykoupeny či jinak vyvlastněny, veškerý tvořivý ruch na nich ustal a ekosystémek se začal propadat do bezčasí divočiny, čekajíc osud budoucí. Což o to, biodiverzita možná díky stále větším křovinám, houštinám, hromadám tlejících zbytků rostlin a dalším přírodním skrýším ještě v jistém směru vzrostla, avšak s ní a jistým bezvládím a bezřádím přišel i jeden invazivní živočišný druh : Homo Homeless..... prostě bezdomovec. Pronikl do opuštěných chatek a zdevastoval je rychleji, než dřevomorka. Kolem okupovaných posledních příbytků lidství se začaly rozrůstat klasické souvislé plochy totální a neuvěřitelné skládky odpadků, které dotyčnému druhu snad nahrazují konejšivý pocit vlastnictví, jimž ukájí v mnohem příjemnější formě své žití mnohem šťastnější druh Homo Konzumus... Devastace tak nabývala své ho vrcholu...
Jednou na počátku zimy jsem jel poránu do Ráje...vyhlížím, pokud to přes okno Českých drah je vůbec možné, vcelku tupě do rozkládající se hnědi, jíž díky silnému podzimnímu mrazu přikryl a sevřel pichlavý hermelín zářící jinovatky, když tu míjím pod oknem přízračný obraz : bezdomovec, celý pokrytý jinovatkou, živý nebo mrtvý, kdo ví, leží na kartonu ze staré krabice, opodál stoupá proužek dýmu z vyhaslého nuzného ohýnku z petlahví... A já si jedu na výlet vytopeným vagonem, najezený, vymydlený,vybavený, zaopatřený, pojištěný všemožnými, byť posledními vládami účelově zpřetrhanými lanky sociálních jistot... Ač nejde o nic, o čem by člověk nevěděl, jsem zděšený a cítím se nesmírně trapně, nepatřičně a vinně.... To nám ten výlet pěkně začal, a to nám to místo pěkně skončilo..... Je o čem přemýšlet.
Karel z lesa