Ohniště

Oheň je magickým živlem nejen pro děti. Snad všechny děti milují ohýnky. Rády pomáhají s přípravou dřeva a stavěním hranice a připadají si velmi důležité a „velké“, když jim dospělí dovolí zkusit škrtnout sirkou a ohýnek zapálit nebo do něj přikládat polínka.
           Sirky samozřejmě dětem do ruky nepatří – bez dozoru dospělých! Z průzkumů provedených v Německu vyplývá, že nejnebezpečnější jsou sirky v rukou těch dětí, které s ohněm nemají žádnou či jen minimální osobní zkušenost. Proto v lesních a přírodních mateřských školkách záměrně dětem kontakt s ohněm umožňují, včetně vlastního experimentování (samozřejmě pod dozorem dospělého). Kromě získaných zkušeností a bezpečnostních zásad ztratí častějším kontaktem oheň pro děti ono neodolatelné kouzlo zakázaného ovoce, které přispívá k nešťastným číslům ve statistikách. U ohně totiž platí stejně jako u trnu Šípkové Růženky: ochránit někoho před nebezpečím nelze izolací, ale poznáním rizik.

Máte-li ohniště na zahradě, mohou se pravidelné ohýnky stát společným rituálem (třeba jeden den v týdnu či alespoň jednou za měsíc – i oheň má v každé roční době jiné kouzlo). Jedinečným zážitkem pro všechny je společné vaření na ohni: ne opékání buřtů či sýra na prutech, ale skutečné vaření oběda na ohni v kotlíku či hrnci 

  Kromě (či v rámci) tohoto společného ohýnku by ale děti měly mít dostatek příležitostí k získávání osobních zkušeností a experimentování s ohněm: škrtáním sirkou (i kdyby to bylo jen neškodné zapalování novin v prázdném ohništi), přikládáním, shrabováním uhlíků, foukáním či hašením…

  Výchovným momentem krom osobních zkušeností bude samozřejmě zažití základů bezpečnosti a přijetí faktu, že ne vše, co hoří, patří do ohně (pálení starého listí, plastů apod.).

Pokud chystáte ohýnek na školní zahradě ve městě, měli byste o tom - pro předejití případným nepříjemnostem – předem informovat městskou policii a hasiče.

Jak vytvořit ohniště?
1. Oheň je společenskou záležitostí, kolem budoucího ohniště tedy musí zbýt tolik místa, aby se do jediného kruhu mohli posadit všichni zúčastnění (zdali jim k sezení nabídnete klády, špalky, lavičky či třeba jen karimatky, je na Vás). Že v bezprostřední blízkosti ohniště by nemělo být nic hořlavého (včetně větví stromů nad ohništěm), asi není třeba zdůrazňovat.

2. Nejjednodušší ohniště vytvoříte odstraněním drnů či jiného hořlavého materiálu a obložením vnitřku mělké prohlubně kameny (kameny nesmí být z potoka kvůli možné explozi varem obsažené vody, jamka by neměla být hluboká kvůli dostatku vzduchu, a aby v ní nestála dešťová voda). Minimální vnitřní průměr ohniště je asi 60cm.
         Jinou variantou je vydlážděný kruh (raději prohlubeň) starými cihlami, kameny apod., z praktických i výchovných důvodů je vhodné, aby ohniště mělo jasně ohraničené mantinely.

3. Topivo. Zdrojem dříví na topení mohou být větve z prořezu stromů a keřů na zahradě, materiál přinesený ze společných vycházek do lesa (dle zákona je dovoleno sbírat volně ležící klestí do průměru 8cm), nebo to, co přivezou rodiče či technické služby (Compag).

4. Uskladnění. Dřevo na ohýnek musí být suché, jinak vytvoříte spíše dýmník a otrávíte všechny sousedy. Čerstvě pořezané dřevo potřebuje rok (minimálně půl roku) pod střechou, aby proschlo. Současně se zakládáním ohniště je proto dobré vytvořit zastřešené místo pro uskladnění dostatečného množství dřeva (nemusí to být uzavřený dřevník, stačí třeba úzká stříška podél plotu na jednu řadu polínek, která tu rychleji proschnou).

5. Kam s popelem? Popel z čistého dřeva je hodnotným hnojivem (obsahuje minerály, které strom nashromáždil během svého růstu). Proto ho můžete (vychladlý) rozptýlit přímo pod stromy či keře, nebo vynést na kompost (pozor, práší). Drobné černé uhlíky v něm nejsou na závadu.

6. Prevence škod: oharky, vystřelující při hoření měkkého (jehličnatého, zvláště smrkového) dřeva snadno propálí oblečení z umělých vláken. Chystáte-li ohýnek na školní zahradě, požádejte předem rodiče dětí o zajištění vhodného (zničitelného) oblečení.