Kam až dohřeje - vánoční naděje?

Ještě nepřepínejte, ačkoliv Vánoce už "dávno" pohřbila minulost pádících dnů... tohle psaní bude nakonec o budoucnosti, která čeká ty, o nichž píšu, a tím také nás, jakkoliv můžeme mít pocit, že s těmi tvory na okrajích dosahu našich mobilů a internetů nemáme už mnoho společného...

To jsem si takhle, přibit ve městě, vyšel těsně po dnech poněkud rozpačitého národního ošlapování kolem jesliček s Ježíškem na Radouč, abych trochu vydýchal veganský salát, zeleninové a sojové obalovačky všeho druhu, cukroví bez cukru a vajec a kdovíco ještě.... A co vidím? Něco mi uniklo v programu zajímavých boleslavských akcí? Asi ano, protože tohoto bych se docela rád účastnil... Rozhlížím se kolem -  leckterý strom i keř je doslova ověšen girlandami dobrot pro ptáčky, ale při zemi asi i  pro jiná zvířata, která by tu v našem sousedství vydržela /..chrnící obtloustlé a drzé sysly, kteří už tě občas i kousnou, když jim nic nedáš, teď na mysli nemám../ To ostatně můžete detailně zkoumat na fotografiích...

Ve šňůrách i věncích zde visí jakžtakž nezávadné poživatiny, poskládané s estetickou citlivostí, z níž vyzařuje RADOST, zaujetí, dobrá vůle... A tohle záření je na rozdíl od stále hustšího elektrosmogu, jímž se ve dne v noci prodíráme, zářením životodárným, potěšujícím a povzbudivým....

Přeháním? Rád. Zachytit každý paprsek dobré lidské vůle směrem ven z egocentrické černé díry, to je jako příjemně se opálit bez rizika rakoviny kůže... Takové opalování potřebuje sýrovitě vybledlé lidské srdce jako sůl...
Představuju si, že nějaká místní organizace zde uspořádala akci pro děti, aby společně udělali Vánoce i zvířátkům..... možná drobnost, ale jak říkám, jsem hladový lovec jakýchkoliv paprsků lidského citu směrem ven, k celku, přírodě, planetě, vesmíru, jakkoliv ten se na nás černá a zatím s námi moc nemluví... Každý takový paprsek je svědectvím, že člověk, technicky vyoperovaný z bezprostředních přírodních souvislostí ještě uvnitř neumřel, nevyhnil.. Naopak si postupně své vykořenění uvědomuje a okruhem domácích mazlíčků či záchranných organizací, stanic a útulků se snaží k pozbylé přirozenosti navracet...Třeba i takto jedlými vánočními stromečky....
Jdu po Radouči dál.. čím dále od města, tím ovánočnělých stromků ubývá, až už kromě rezavých dubových listů na nich není nic... Kam až tedy dohřeje - vánoční naděje?

Jako se za kuželem světla pouliční lampy rozléhá tma, rozléhá se podivná temnota za hranicemi tohoto vyzařování.... Krajina, příroda kdysi vévodící, kypře bující a podstatná, se v prostorech mezi naší temně dunící, rozlézající se zástavbou, změnila v jakési kolbiště vedlejších dopadů mrtvých sil ziskocentrické legislativy našeho civilizačního uchopování, v němž už kromě čísel není místo pro nic jiného, než pro chemické řetězce účelové příčinnosti... Krajina je majetek, jenž patří některým z nás, stejně jako zvíře, které necháme, otrávené řepkou, zmateně pobíhat od jednoho zdroje hluku k druhému, dokud moc nežere či jinak neškodí či neotravuje.... Křížení mečů našich osobních zájmů a vylobbovaných legislativních přílepků znamená, že co je v zájmu jednoho žádoucí, je pro druhého pravým opakem - lesáci chtějí co nejméně zvířat, aby neokusovala stromky, proto žádají co nejvíce zvířat vystřílet, myslivci jich naopakchtějí co nejvíce, aby nemuseli na posedu nebo v autě v  lese mrznout dlouho při čekání na oběť svého podvědomého i vědomého atavismu, který už dávno nemá nic společného s životní potřebou obživy. Jako jedovaté volné radikály v tomto skomírajícím přírodním těle se zde tu plíží, tu bezostyšně v teréňácích lesem řítí pytláci, hyeny nejen Afriky, ale také střední Evropy, které si ale nevybírají zvířata nemocná, nýbrž ta nejzdravější a nejlépe zpeněžitelná, ve stále větším počtu... Díky čemu? Díky jakémusi bezvládí, které nastalo venku za městy, v prostoru zmrtvělém křížením osobních a skupinových zájmů, kde už nikdo reálně nehlídá zájem obecný,tak říkajíc nadzájmový, ušlechtilý. Za socialismu byli myslivci jakousi okrajovou složkou ozbrojené moci a také se tak chovali - buzerovali po lesích kde koho, ale zároveň,s vědomím totalitní síly za zády, se zdaleka tolik nebáli pytláků, kteří se naopak báli o to více a byl jich proti dnešku pouhý zlomek... Dnes se myslivci, pokud sami nejsou zároveň pytláky či loajálně nekryjí pytláka souseda, bojí a zcela pytlákům vyklízejí pole, a policie, ta bezzubě "zasahuje", spíše jen dokumentuje, jen tehdy, pokud ji nějaký "donkichot", říkající si o malér, zavolá. CHKO mají na celou rozlohu třeba jen dva tři neozbrojené strážce, takže les prostě nechrání vůbec nikdo... můžete vyrazit třeba s transportérem a těžkým kulometem, dopadení se netřeba obávat. Zákony sice existují, ale ve městě na papíře. Sem, do podivné lidské džungle, stejně jako vánoční soucit, nedozáří. Není zde, kdo by na ně dohlížel.. A nikdo si nebude pálit prsty.

Avšak, příležitostní lumpové, nedoufejte, že si snadno vystřílíte majlant - díky neustále narůstajícímu zaplocování a urbanizaci krajiny, stresujícím civilizačním hlukům ze všech stran, paralyzujícím chemikáliím v řepce či hnojivech a postřicích polí, dopadům lidských představ o "rekreaci" na čtyřkolkách, motorkách a autech, požadavkům na těžbu těžkou technikou a na kořist myslivců, kteří ji vydávají za "odměnu" za práci pro les, jejíž výsledky nikde, kromě dalších, do stromů namlácených posedů neuvidíte, -  zkrátka díky bezpočtu civilizačních vlivů poklesl počet zvířat, žijících v tomto kraji, jen od času mého mládí nejméně o 60 - 70 procent.... Bez ohledu na neustále kopírované mediální hlášky o obecném přemnožení.

Kdo jsou dnes zvířata v této, z hlediska lidské úcty a respektu, mrtvé zóně? Obtížný relikt minulosti, překážející živočichové, organismy, pytle masa, motající se po silnicích?.... Kdo by jim dnes přičítal DUŠI, když sami jsme se duše zřekli? Kdo nad nimi bude rozjímat v básních, kdo je bude malovat, kdo o nich bude zpívat, jako naši předkové od starověku přes středověk až po "konečné vítězství technické revoluce", která z nás nadělala materiál stejně jako z celé přírody, kdo je bude pozorovat bez zištných zájmů jen pro neuchopitelnou hlubinu jejich svobodné krásy, kdo bude hledat společné kořeny našich a jejich životů, z nichž zvířata vyrůstají jako naši sourozenci na téhle podivné letící kouli?
My už je nehledáme, my už máme jen zoufale povrchní, vyčpělá materiální fakta a statistiky.. A připadáme si úžasně moderní... Za zábavné báchorky považujeme filosofická hledání všech starých civilizací, které uvažovaly o zvířatech jako o jiných životních formách, oživených však tímž transcendentálním světlem vědomí, které oživuje nás... Z našich povrchně rozumných životů vymizela poezie - prostě jsme zapomněli, že vůbec něco takového existuje, stejně jako zapomínáme na mnohé další úžasné aspekty, přirozené a vlastní našim "primitivním" předkům... A s poezií života zahazujeme i to hluboké, podstatné, čeho je tento citový život svrchním příznakem a projevem.. To hluboké a podstatné, co jedině může dát našemu životu smysl, zakotvený ve věčnosti.

Sem, do rozparcelovaných rádobylesů komerční současnosti už vánoční naděje citu ke zvířátkům nedohřeje...Tím méně tam, kde už končí naprosto jakákoliv svoboda a důstojnost, tam, kde už jsme,v rámci hesla "účel světí prostředky", jiným zvířátkům vypálili do tělo cejch spotřebního materiálu... Zvíře s názvem člověk už je takové - na jedné straně bezedný cit pro domácí zvířecí miláčky, pro něž jsme vybudovali nemocnice s jednotkami intenzivní péče, vybavením zcela srovnatelnými s těmi lidskými, v nichž neváháme za záchranu zvířete dát nejmíň desetitisíce, na druhé straně naprostá, totální apatie vůči milionům jiných zvířat, končícím denně v obřích katovnách jatek, jejihž produkty potom dáváme žrát oněm našim mazlíčkům, stejně jako sobě.
Porevoluční naděje na výrazný skok v našem duševním vývoji v této oblasti těm, kdo je měl, rychle splaskly. Břicho a peněženka jsou důležitější činitele při tvorbě naší vnitřní hodnotové hierarchie, než jóginská askeze v zájmu hlubokomyslné filosofie a duchovních hodnot, takže jednou rukou hladíme, druhou vraždíme a za alibi nám slouží "přirozenost" potravního řetězce. Ale necítí se člověk na vrcholu evoluční hierarchie právě proto, že je schopen vytvářet kulturní nadstavbu nad přízemní živočišností?
Ano, lecos se k lepšímu změnilo, i když spíše v podmínkách internace odsouzenců na jatka, než v samotném přístupu k "chodícímu masu". Na Welfare zvířat se přece jen dbá, orgány zasahují a zasahují i lidé, kteří jsou špatného zacházení se zvířaty svědky. Týrání zvířat je podstatně více stíháno, hlavně proto, že bylo dosaženo významného úspěchu na poli legislativy - zvíře už ze zákona není VĚCÍ, jak tomu bylo doposud. To je na rovině zvířat srovnatelné se splněním snu Martina Luthera Kinga o rovnoprávnosti lidí tmavé pleti s bílými na rovině lidské.... Kolik set let bude ještě trvat, než budeme pociťovat pojídání zabité živé bytosti jako stejně ohavné, jako dnes pociťujeme kanibalismus?

Dalším místem, kam jen stěží dosvítí paprsky hezkého vánočního gesta, jsou pokusné mučírny, laboratoře farmaceutických a spotřební chemii vyrábějících firem. Donedávna to byly také laboratoře firem kosmetických, ale po dlouhých letech vytrvalých aktivit mnoha zvířata chránících organizací bylo dosaženo takového výsledku, že testování kosmetiky - a doufám, že i jejích složek - na zvířatech bylo zákonem zakázáno.... Ale jinak všechno, co najdete ve velekrámech drogerie, může nést dobře skryté stopy krve a nezměrného utrpení zvířat, kterým se stát našimi mazlíčky nepodařilo....
A kožichy načinčaných dam? Po jisté vlně módního soucitu a nošení náhražek se každá bohatší žena vrátí k "přírodnímu" materiálu, který doběhal svůj krátký "život" dokolečka v miniaturní kleci, škatuli s drátěným dnem... Kdo by se ve společnosti, kde opět šaty dělají člověka, patřičně reprezentoval náhražkami?
A co naše zábava? Po přechodné době protestů ochranářských organizací u bran cirkusových představení, které mírně znejistily ty, kdo s dětičkami mířili na pitvorné medvědy na motorkách či panáčkující slony, nastalo opět období "normalizace", jako i asi ve všech porevolučně nadějných letech.. Městští přetechnizovaní lidé se opět rádi vrací k "přírodnímu" cirkusu s živými zvířaty, aby aspoň trochu dali zadost umrtvené přírodní vazbě, nebo aby nostalgicky zavzpomínali na romantické "staré dobré časy", které jsou dobré často jen tím, že už si na nědobře nepamatujeme... Přes neustálá ujišťování cirkusáků, že zvířata pranic netrápí, naopak je zachraňují, se málokdo zamýšlí nad tím, co to vůbec je důstojnost živé bytosti - tím spíše, že o pojmu přirozené důstojnosti v době vynucené loajálnosti, mentální i fyzické zaprodanosti neumíme příliš uvažovat ani o sobě samých - přirozenou důstojnost zaměňujeme za urážky nadutého ega, vedoucí až k lidským tragédiím. V zápase o dominanci nám potom ponižování zvířat nedůstojnou drezurou nepřijde ani divné....
Tím méně divné nám přijde, že zvířata prodáváme jako zábavní předměty v hračkářství pro dospělé i děti v tisících "Zverimexů", a domácí chov zvířat, která nikdy neuvidí ani píď přirozeného prostředí, z něhož a pro nějž se geneticky vyvinula a která nezažijí ani zlomek přirozených prožitků, považujeme naopak o projev soucítění s přírodou a laskavou dobročinnost....

Pokud by o něco vyspělejší mimizemšťané měli nějaký svůj Holywood a natáčeli filmy, měli by jejich scénáristé v odtažitém pozorování chování lidské rasy bezednou studnici inspirací k hororům a krvákům nejnižší kategorie, podobně jako my natáčíme filmy o vraždících kanibalech, požírajících své oběti.. Naše potíž je v tom, že my, protože nechceme, nedokážeme primitivnost našeho podmínění nahlédnout ani z mírného odstupu, natož transcendentálního nadhledu... A ačkoliv se naše etická hiererchie hodnot přecejen vyvíjí -  v kontextu časomíry vesmíru dokonce poměrně rychle - každý propad sociální situace hrozí neustále opětovným pádem do živočišné brutality horší, než byla v dobách minulých...

Je velmi hezké, že i v tomhle městě jsou lidé, kteří se snaží dětem vložit do srdíčka soucit, vnímání krásy, ohleduplnost k životu ve všech jeho formách. Jde ale o to, zda tato naděje dohřeje dál, než na příměstský plácek... Zda toto vědomí bude vytrvale živeno a rozvíjeno, aby zasáhlo světy temna kolem nás..... Aby se proměnilo v trvalé životní postoje, projevené činy, které by dále zlepšovaly svět..Alespoň pomalu, když to nejde hned......              

                  Karel z lesa